Kamarád jejího otce si z ní dělal legraci: pokud prý získá papíry na náklaďák, zaměstná ji. Tak si je opravdu udělala. "Když to slíbil, musel mě vzít," říká Jana Pelikánová, která osm let jezdila s kamionem. Projela celou Evropu. Volant pověsila na hřebík loni v srpnu, ale věří, že se k němu jednou vrátí.
"V rodině jsme všichni šoféři – řídí brácha, bratranci, táta má také malou autodopravu. Jen máma doma vaří. Pro všechny kamioňáky, co se k nám sjíždějí," dodává třicetiletá žena, která žije v Dětřichovicích na Bruntálsku.
Kolik vám bylo let, když jste si udělala řidičák na nákladní auto?
Dvaadvacet. Moje první cesta vedla z Újezdu u Uničova, kde autodoprava sídlí, do Prahy. Poslali se mnou kolegu, aby zjistili, jestli umím řídit, nebo ne.
A uměla jste?
Když jsme se vrátili, ten kolega říká šéfovi: Je to blbé, musíme ji vzít, řídit umí. Bylo to 22. listopadu, na trávě leželo po kotníky sněhu. Šéf se na mě podíval a říká: Můžeš jet do Španělska? A kdy? ptala jsem se. No, hned. Šla jsem se domů sbalit a byla ze mě kamioňačka. Jeli jsme ve dvou ještě s kolegou, za toho jsem se později provdala. S kamiony jsem žila vždycky, odmalička jsem s otcem často jezdila.
Co váš otec říkal na to, že pokračujete v rodinné tradici? Byl pyšný, že dcera jezdí se čtyřicetitunovým kolosem?
Kdo nemá řidičák, není pro něj plnohodnotný člověk. Když viděl někoho, že neumí zacouvat, měl narážky typu: Moje dcera by za tu dobu měla i naloženo.
Které země jste s kamionem projezdila?
Prošla jsem asi sedmi firmami. Hodně jsme jezdili do Španělska, měli jsme zakázky od španělské spediční firmy, kterou tady zastupovala jedna česká společnost. Vozili jsme dřevo do Španělska a odtamtud věci pro různé podniky do Polska. Několikrát jsem byla také ve Velké Británii.
Zajímavá zaměstnáníV rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například se ševcem, spisovatelem, včelařkou nebo kastelánem. |
Kam jste jezdila nejraději?
Na jih Španělska, tam je nejlépe. Ale nikdy nebyl čas podívat se po památkách. Maximálně se vykoupat v moři. Stane se, že uváznu s kamionem na víkend na parkovišti padesát kilometrů od města. To se nikam nedostanu. I když se jede nakládat do většího města, spedice jsou většinou na okraji a nezbude čas.
Někdy se podařilo, že jsme vykládali v pátek a nakládali až v pondělí. To jsme pak vyrazili k moři. Našli jsme si místa, kde se dá s kamionem stát... Ale to bylo v době, kdy ještě existovaly hranice, přepravy byly delší. Bez hranic se to všechno strašně zrychlilo. Naloží se a za dvacet hodin je řidič na překládce ve Španělsku a jede se zpět.
Plánovala jste, že se tak budete živit celý život?
Původně jsem si myslela, že budu jezdit tak čtyři roky a pak si pořídím rodinu. Ale bavilo mě to, tak jsem to pořád protahovala. Ještě dva roky, ještě dva roky, říkala jsem si... Nakonec jsem to vydržela osm let, pak už jsem ale měla pocit, že je třeba změna.
Ale ta ještě nepřišla...
Chtěla jsem předtím vyrazit s kamionem do Ruska, všichni o tom mluvili. Takovou práci se mi podařilo sehnat, získala jsem roční vízum a jezdila tam. Mezitím jsem začala studovat, dělala jsem dálkově střední školu, obor veřejná správa. Ta je ukončená maturitou, která mi chybí. V září mám nastoupit do třetího ročníku, ale čekáme rodinu, tak uvidím, jak to budu stíhat.
Kdy jste tedy dala kamionu sbohem?
Definitivně jsem skončila loni v srpnu, mám ve Světlé Hoře na Bruntálsku pronajatou restauraci. A ukázalo se, že na ni musím více dohlížet.
Jak na vás reagovali ostatní řidiči? Kolik žen sedí za volantem kamionu?
Když jsem začínala, bylo nás v Česku sedm. Teď je zhruba každý dvacátý řidič žena. Na Západě jich ale jezdí ještě více. Třeba Němek je podstatně víc. Můj otec říká, že kamioňákem se člověk stává po ujetí 200 tisíc kilometrů a někdy ani potom ne. Člověk to musí mít v krvi.
Jak se to pozná?
Zaučovala jsem jednu kolegyni, jely jsme spolu do Španělska. Přejela všechny obrubníky, neudržela se na silnici, když si zapálila, nebyla schopná vjet do platidel. Zkušený šofér zvládá placení, kouření a ještě k tomu kontroluje cestu na mapě.
A kolik kilometrů jste najela vy?
Asi 200 tisíc ročně. Tak si to spočítejte. Milion čtyři sta, milion pět set kilometrů. A to jen kamionem. Další spoustu kilometrů jsem najela také soukromě – osobákem.
Vizitka Jany PelikánovéPochází z Újezdu u Uničova. Vyučila se v provozu služeb v Litovli, po škole si však udělala řidičský průkaz na kamion a začala jezdit po celé Evropě. Nákladní auto řídí její otec, bratr, manžel i bratranci. Se 40 tunami v zádech najezdila nejméně půldruhého milionu kilometrů – jezdila do Španělska i do Ruska. Nyní má pronajatou restauraci ve Světlé Hoře u Bruntálu. |
Proč jste si tuhle profesi vybrala? Co se vám líbí na životě za volantem?
Baví mě, že mám za sebou 40 tun. Miluji chvíle nad ránem, kdy začíná svítat, jedu krásnou krajinou někde mimo dálnici, například po francouzské okresce, míjím starobylá městečka... Anebo když přes den svítí sluníčko.
A co život mezi šoféry?
To je svět ve světě. Na parkovišti se sjede několik kamionů, vyskáčou šoféři, kteří se nikdy v životě neviděli. Sedneme si dohromady, každý donese pivo, brambory, kus masa – co si kdo veze z domova. Vytáhne se gril a všichni se rozdělíme. Povídá se a pak se zase rozjedeme dál. Pravděpodobnost, že se ještě někdy uvidíme, je nulová. Všichni šoféři – staří, mladí, ženy, muži – si tykají. Když potřebuji pomoci, nikdy to není problém.
Jakými jazyky mluvíte?
Domluvím se španělsky, mám i základy angličtiny. Učila jsem se ji sice několik let, ale za moc to nestojí. Počítat do deseti a objednat si kafe umím asi v osmi jazycích. To mi stačí.
Co vám taková práce dala?
Běžné malé opravy jsem musela zvládnout sama. Umím vyměnit kolo, i když mi to dělá trochu problémy, váží totiž asi 70 kilo. Dát nové těsnění, seštelovat svíčky – s tím si dokážu poradit. Pokud chce někdo jezdit kamionem, musí si umět takové věci opravit.
