Na stáži v dalekém Karibiku

Mladí Češi nemíří za pracovními zkušenostmi jen do ekonomických velmocí. Studentka humanitární práce si pro svou první misi vybrala Jamajku.

V rámci studia na vysoké škole vyrazila studentka sociální a humanitární práce Eliška Gerthnerová na pracovní pobyt do zahraničí. Zkušenosti nesbírala v americké či západoevropské firmě, ale v neziskové organizaci daleko v Karibiku. Čtyři měsíce pečovala o lidi na okraji společnosti a učila ve škole pro nezletilé matky.

Pracovala jste na Jamajce. Proč tam?
Humanitární stáž v zahraničí máme ve škole povinnou. Původně jsem chtěla jet přes charitu do Afriky. Prošla jsem tříkolovým konkurzem, ale v posledním kole jsem skončila těsně pod čarou. Spolužák si už rok dopisoval s jamajsko-americkou humanitární organizací a nabídl mi, abych jela s ním. Důležité bylo, že na Jamajce je hlavním jazykem angličtina, kterou se dobře domluvím.

Podle čeho si vás humanitární organizace vybrala?
Musela jsem mít doporučení ze školy, z předchozích praxí, napsat několikastránkovou esej o své motivaci. E-mailem jsem dostala spoustu formulářů, které bylo třeba vyplnit. Chtěli, abych měla notářsky ověřený podpis a vyplněné formuláře poslala obyčejnou poštou, která jde víc než měsíc. Posílala jsem je po Vánocích. Za dva měsíce jsme měli odlétat, a já jsem stále čekala, zda mě vezmou. Dokonce jsem už měla koupenou letenku. Nakonec to vyšlo.

V jakých podmínkách Jamajčané žijí?
Pohybovala jsem se hlavně v okolí hlavního města Kingstonu, kde žije asi třetina obyvatel Jamajky. Je tam hodně chudinských ghett a slumů, které mezi sebou vedou různé půtky. Souvisí to s drogami, gangy kontrolují jednotlivé oblasti ve městě. Ve společnosti je hodně násilí a nízká životní úroveň. Ceny jsou jen o něco nižší než v Česku, platy jsou přitom minimální, lidé si nemohou skoro nic koupit. Rodiny často fungují tak, že muž má několik žen, s každou několik dětí, ale s žádnou nežije. Žena proto musí hodně „dřít“. Postižené děti jsou stigmatizovány a často se z nich automaticky stávají sirotci. Humanitární organizace, pro kterou jsem pracovala, se stará právě o ně, pak o HIV pozitivní a o těhotné dívky. Ty otěhotní třeba v jedenácti dvanácti, skoro ani nevědí, jak se to stalo. Nebo je někdo znásilní.

Nezletilé matky jste učila ve škole. Jak to probíhalo?
Učila jsem různě staré dívky, které měly odlišnou úroveň znalostí. Nebyla výjimka, že sedmnáctiletá holka neuměla číst a psát. Měla jsem na starosti předmět, který se jmenoval „general papers“. Je to něco jako naše občanská výchova, takže jsem mohla výuku hodně přizpůsobit tomu, co dívky zajímalo, nebo co jsem já považovala za důležité. Dost jsem je třeba učila zeměpis. Zjistila jsem, že některé z nich v životě neviděly mapu světa. Mluvila jsem s nimi také o umění, multimédiích, zajímaly je i počítače.

Pracovala jste jen za jídlo a bydlení. Na kolik stáž přišla?
Zpočátku musíte něco investovat. Ale překvapilo mě, že třeba zpáteční letenka není zas tak drahá. Se studentskou slevou mě vyšla na 22 tisíc. Let přitom trvá přes deset hodin. Když jsem si všechno přepočítala, zjistila jsem, že moje náklady včetně letenky byly za celou dobu skoro stejné, jako kdybych ty čtyři měsíce strávila v Česku. Bylo to o něco víc, ale ne řádově.

Jak využijete tuhle zkušenost ve své profesní dráze?
Ráda bych jezdila právě na zahraniční mise. Je pravda, že žena může jezdit většinou jen do třiceti, pětatřiceti. Pak ale můžu pracovat na projektech pro neziskové organizace nebo třeba i na ambasádách, které s nimi mají družbu. Moje vysněné místo je u OSN.

Jste smířená s tím, že asi nebudete hodně vydělávat?
S tím jsem na obor šla. Ten se nedělá pro peníze. Ale uživit se určitě můžete. Pokud na mise vyjíždíte jako zaměstnanec humanitární organizace, máte normální plat.

PRACOVNÍ POHOVOR: musíte znát své silné stránky a umět je prodat

, ,