Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Založili soukromou kliniku a u pojišťoven narazili. Uspěli díky šetření

aktualizováno 
Ondřej Fiala je neurolog, Alexander Nawka psychiatr. Před třemi lety založili soukromou kliniku INEP - Institut neuropsychiatrické péče. Chtěli totiž zlepšit, nebo spíše změnit péči o nemocné s psychickými a neurologickými problémy. Ale dá se vůbec podnikat a vydělávat v tomto oboru?

Ondřej Fiala a Alexander Nawka, majitelé soukromé kliniky INEP - Institutu neuropsychiatrické péče. | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Ondřej Fiala vystudoval gymnázium se zaměřením na informační technologie, ale dál ve studiu oboru nepokračoval. Rozhodl se pro medicínu. Inspiroval ho jeho ošetřující lékař. Ondřej sám totiž trpí neurologickým onemocněním, tzv. Touretteovým syndromem. Podle něj mají IT a neurologie k sobě blízko: „Je to v podstatě analogie, mozek a počítač jsou si do značné míry podobné“.

Ondřej Fiala (35 let)

  • Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
  • Začínal na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN.
  • Na dvouleté stáži v Německu se podílel na výzkumu Parkinsonovy nemoci.
  • Předsedá odborné společnosti Neuropsychiatrické fórum a svépomocné pacientské organizaci ATOS (Asociace pacientů s Touretteovým syndromem).
  • V roce 2013 společně s Alexandrem Nawkou založil soukromou kliniku INEP.
  • Je svobodný a bezdětný.

Alexander Nawka měl o svém povolání jasno mnohem dříve. Je z lékařské rodiny, poprvé byl na lékařském pokoji už v pěti letech, od mala mu bylo vštěpováno, čím bude. Původně se chtěl věnovat neurochirurgii, nakonec si zvolil psychiatrii.

Oba muži se potkávali v jídelně ve fakultní nemocnici a skamarádili se. S dalšími kolegy založili odbornou společnost Neuropsychiatrické fórum a jak dnes oba vzpomínají, právě to byl odrazový můstek pro založení soukromé kliniky.

Jak a proč vás vůbec napadlo založit soukromou kliniku?
Alexander: Šlo nám o propojení psychiatrie a neurologie v praxi, tedy na jedné klinice. Díky těsné spolupráci neurologa a psychiatra jsme totiž schopni některá neurologická a psychiatrická onemocnění dříve diagnostikovat a také efektivněji léčit.

Neurolog léčí moji bolavou hlavu nebo záda, psychiatr mi předepíše antidepresiva na bolavou duši. Jak spolu tyto obory souvisí?
Alexander: To je samozřejmě taková zažitá představa, ale ta v mnoha ohledech pokulhává. Rozdělení nemocí mozku na dva obory má svoji historii a své opodstatnění. Při bližším pohledu je ale každé onemocnění mozku v podstatě neuropsychiatrické. To znamená, že v menší či větší míře jsou přítomny jak známky poškození mozku, tak i k tomu odpovídající psychické příznaky.

Ondřej: Já bych se přidržel analogie s výpočetní technikou. Neurolog léčí hardware, psychiatr zase software, ale počítač, tedy mozek, je pouze jeden. Neurologii a psychiatrii lze tedy vnímat jako dva různé přístupy k jednomu onemocnění.

Chtěli jste neurologii a psychiatrii spojit a oba jste přece byli na renomovaných pracovištích, tam to nešlo?
Ondřej: Šlo, ale jen do určité míry. Člověk tam nemůže uplatnit svoje představy v plném rozsahu, je přece jenom v pozici zaměstnance, který má řadu jiných povinností. Navíc státní organizace nikdy nebude tak pružná jako instituce soukromá, a také nadřízení nemusí mít vždy stejný pohled na věc. Ta svázanost vnějším prostředím nám prostě nevyhovovala.

Alexander Nawka (34 let)

  • Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
  • Začínal na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN.
  • Absolvoval řadu zahraničních stáží a pobytů (Německo, Velké Británie, Brazílie, Japonsko, Indie).
  • V roce 2013 společně s Ondřejem Fialou založil soukromou kliniku INEP.
  • Je ženatý a má dvě děti.

Založit soukromou kliniku asi není úplně jednoduché.
Alexander: To tedy není. Zprvu jsme neměli ani zdání, co všechno to obnáší, což byla nakonec asi výhoda. Tušit to, možná bychom do toho vůbec nešli. Věděli jsme, že musíme získat registraci jako nové zdravotnické zařízení, ale teprve až když jsme o ni požádali, odkryli jsme nekončící řadu dalších a dalších administrativních kroků.

Ondřej: Byl to maraton běhání po úřadech. Nejprve jsme zakládali firmu a sháněli všechny potřebné dokumenty. Poté nás čekalo hledání vhodných prostor, rekonstrukce, následné schválení hygienou, hasiči, podání změny k užívání na stavebním úřadě a tak podobně. Když chcete v Česku začít podnikat, čeká vás boj s byrokratickou džunglí.

Jak dlouho váš boj trval a kolik vás to stálo?
Alexander: Investice do zařízení v pronajatých prostorech v pražském Karlíně byla v řádu statisíců, kromě toho jsme ale koupili další ordinaci na Praze 5, a to už bylo něco přes milion. Půjčili jsme si a dodnes splácíme. Od našeho rozhodnutí založit kliniku do samotného otevření to trvalo rok a půl. Nejsložitější a nejdelší ovšem bylo jednání s pojišťovnami.

V čem bylo složité jednání s pojišťovnou? Vy přece také účtujete podle bodového ohodnocení výkonů. Pojišťovně by tedy mělo být jedno, komu péči za pacienta zaplatí...
Ondřej: To jsme si taky mysleli. Žádný doktor ale nedostane smlouvu automaticky. Naopak, pojišťovny nové soukromé lékaře spíše odmítají. Když jsme byli na prvním jednání o uzavření smlouvy v pojišťovně, řekli nám, že neurologů a psychiatrů mají v Praze dost, a že s námi smlouvu neuzavřou. Tehdy to byla docela svízelná situace, kolegové se nám smáli, že jsme naivní, a že žádná smlouva s pojišťovnami nebude. Přitom nám volali klienti, že by o naše služby měli zájem.

To už jste měli otevřeno? Nebáli jste se, že budete muset skončit, že bez pojišťoven nebudete mít pacienty?
Alexander: Ano, na začátku to byl z naší strany velký risk. Dali jsme výpovědi v práci, zařídili a pronajali si prostory, domluvili se na spolupráci s lékaři. A pak netrpělivě očekávali, jak dopadne jednání s pojišťovnami, které ovšem zpočátku nebylo vůbec úspěšné. Tehdy začínalo jít dost do tuhého.

Čím jste pojišťovny nakonec přesvědčili?
Alexander: Každá zdravotní pojišťovna si samozřejmě hlídá své výdaje. A my jsme se je snažili přesvědčit, že právě díky těsnému propojení oborů se péče o pacienta nejen zlepší, ale také zlevní.

Ondřej: Podařilo se nám prokázat, že propojení péče pod jednou střechou sníží celkové náklady na pacienta, který by jinak nekontrolovatelně běhal po různých ambulancích. To bylo myslím rozhodující. V praxi to funguje dobře, máme s kolegou propojené ordinace, takže když mám pacienta, který potřebuje psychiatrickou pomoc, jen zaťukám a můžeme problém hned konzultovat a společně řešit.

Zajímavé profese

Alexander: Jako první nám vyhověla Všeobecná zdravotní pojišťovna, která pro nás připravila pilotní smlouvu na jeden rok, tedy na zkoušku. Za což jsme nesmírně vděční. Díky tomu pak reagovaly i další pojišťovny. A ukázalo se, že to ekonomicky i odborně funguje. Další rok byly smlouvy prodlouženy na dobu neurčitou. I když ani do dnešního dne se nám nepodařilo uzavřít smlouvu se všemi pojišťovnami.

S pojišťovnami už dnes žádné problémy nemáte?
Alexander: O pojišťovnách jen v dobrém. Ve zdravotnictví máme i nadále něco jako svého nadřízeného. Tím jsou právě zdravotní pojišťovny. Čili u nás neplatí ona premisa, že s dobrými službami přijde vyšší poptávka a s tím zpravidla i vyšší zisk. Pojišťovny uplatňují celou řadu regulačních mechanizmů. Souhlasím s tím, že zdravotnictví by nemělo být primárně zaměřené na vytváření zisku, ale když za zcela nadstandardní nebo naopak šlendriánskou práci dostanou dvě různá zdravotnická zařízení stejnou odměnu, tak to není příliš motivující.

Problémy našeho zdravotnictví se řeší už dvacet let. Co je podle vás špatně?
Alexander: Zdravotní péče je u nás i přes veškeré své organizační nedostatky na vysoké odborné úrovni, srovnatelné z nejvyspělejšími evropskými státy. Aktuálně bolavé místo je složitý systém předatestační přípravy, nevyhovující pracovní podmínky a podhodnocení lékařů v nemocnicích a s tím související odliv doktorů do zahraničí. S nedostatkem specialistů, zvláště pak v dětských oborech, se potýkáme i v našem případě.

Ondřej: Já vidím jako problematický celý koncept současného zdravotního pojištění, které v podstatě není žádným pojištěním, ale zákonem nařízenou daní, kterou všichni povinně odvádíme, ale už dále nevíme, co se s našimi prostředky děje.

Co tím myslíte?
Ondřej: Když si pojistíte auto, víte přesně, v jakém rozsahu jste pojištěni, co vaše pojistka kryje a kdy vás čeká spoluúčast. Když se stane pojistná událost, dostanete fakturu za opravu a tu vám pojišťovna proplatí. Nic podobného ale ve zdravotnictví nefunguje. Pacient netuší, kolik jeho péče stojí, neexistují standardy péče, které by zajistily základní ošetření všem, ani vymezení nadstandardu s možností si připlatit či se připojistit. Dnes pacient může třeba za jediný týden navštívit sedm různých očních lékařů a nechat se tak sedmkrát stejně vyšetřovat.

To pojišťovna proplatí?
Ondřej: Jak kdy. Zdravotní pojišťovna buď proplatí všechna vyšetření, což nelze nazvat jinak než plýtvání, nebo vyšetření proplatí pouze prvnímu lékaři, a to je extrémně nefér vůči ostatním doktorům, kteří pacientovi rovněž poskytli péči v odpovídající kvalitě a rozsahu, aniž tušili, že byl nemocný ošetřen jinde. Současný systém je tedy značně neefektivní a netransparentní, což může vyhovovat určitým skupinám podnikajícím ve zdravotnictví, které toho využívají k vlastnímu profitu.

Neměli by lékaři místo podnikání spíše léčit?
Ondřej: Určitě měli, ale pokud mají soukromou kliniku a musí vydělávat nejen na sebe, ale zejména na své zaměstnance, kdo jiný se o veškerou administrativu a organizaci postará? Na druhou stanu, snažíme se nyní tyto povinnosti delegovat, v čemž nám pomáhá například naše nová provozní ředitelka, která zastane velký díl práce.

Alexander: V začátcích jsme si dělali všechnu práci sami. Montovali nábytek, uklízeli toalety, vyřizovali agendu na recepci, vytvářeli webové stránky. I dnes děláme celou řadu nelékařských aktivit. Ale samozřejmě je to na úkor času, který bychom mohli věnovat klinické práci nebo dalšímu vzdělávání. Oba si to dobře uvědomujeme, i proto jsme se rozhodli zaměstnat kolegy, kteří nám s provozními a manažerskými aktivitami pomáhají.

Kolik máte zaměstnanců?
Ondřej: Čtyřicet, z toho dvacet pět lékařů. Ne všichni doktoři u nás pracují na plný úvazek, ale máme specialisty na řadu složitých nebo vzácných diagnóz, které jinde nabídnout nemohou.

Alexander: Zaměstnanci jsou základním pilířem v každé firmě a v našem případě to platí dvojnásob. My máme to štěstí, že se nám podařilo sestavit skvělý tým. A spokojenost našich zaměstnanců je pro nás stejně důležitá jako spokojenost pacientů.

Vydělává klinika? A co vy sami, máte lepší platy než v nemocnici?
Alexander: Jsme v kladných číslech, ale pořád splácíme dluhy na pořízení kliniky. A naše platy? Myslím, že bychom na tom mohli být asi lépe, kdybychom většinu zisku ihned neinvestovali do dalšího rozšiřování našich služeb. Ale to srovnání bude pokulhávat i z toho důvodu, že nyní to není práce na čtyřicet hodin týdně plus noční a víkendové služby.

Ondřej: Já bych skoro řekl, že bych měl s tabulkovým platem a desetiletou praxí větší plat v nemocnici než mám teď v INEPu. Jenže ta svoboda v tom, že mohu svoji praxi a podnikání rozvíjet podle svých představ, je k nezaplacení. INEP je prostě takové naše dítě, o které se staráme a snažíme se, aby rostlo a sílilo. A péče rodičů nemá pracovní dobu, ta je potřeba pořád. Jedna věc je jistá, moje současná mzda má zcela jinou perspektivu vývoje, než kdyby rostla podle tabulkového platu

Poskytnete pacientům lepší péči než ambulance v rámci nemocnic nebo u jiného specialisty? V čem?
Alexander: Věřím, že ano. U nás jsou totiž pacienti na rozdíl od klasických ambulantních specialistů již od začátku směřováni k lékaři, který se jejich potížím věnuje do větší hloubky. Pro „klasického“ ambulantního specialistu, ať už psychiatra či neurologa, je dost obtížné sledovat pokroky v celé šířce oboru. I proto máme například hned několik neurologů, kteří se ve svém odborném zaměření doplňují.

Snažíme se nabídnout něco na způsob specializovaných ambulancí s komplexní péčí, což je prozatím spíše doménou fakultních nemocnic. Oproti nim máme výhodu v tom, že nejsme velkou neosobní institucí, kde se lékaři často střídají, ale přinášíme spíše domácí prostředí, ve kterém se lépe vytváří vztah lékař - pacient. A ten je pro úspěšnou léčbu nezbytný.

Kdybyste věděli, co všechno vás čeká, šli byste do toho znovu?
Ondřej: Rozhodně, ale předepsal bych si před tím asi víc prášků na uklidnění (smích).

Alexander: Určitě, i když bez té prvotní neznalosti by to nebylo tak zajímavé. Nicméně na takovou otázku je podle mě ještě moc brzy. My jsme vlastně pořád ještě na začátku.

Jaké máte plány do budoucna?
Ondřej: Naším cílem není jen ekonomicky fungující ambulance, chceme také posouvat obor, vyučovat studenty a mladé lékaře, věnovat se výzkumu. Jde nám o to vybudovat svébytnou a dynamicky se rozvíjející instituci, která spojí přednosti komplexního přístupu fakultních pracovišť a pružnost soukromého subjektu. Jsou to možná dost ambiciózní cíle, ale nastavovat si laťku nízko hned na začátku není dobře.

Alexander: Když se podívám do budoucna, tak bych rád viděl INEP jako špičkovou nemocnici, ve které je poskytována nejlepší neuropsychiatrická péče pro pacienty všech věkových kategorií. Momentálně pracujeme především na rozšíření služeb pro dětské pacienty, nejenom v neurologii a psychiatrii, ale i v logopedii, klinické psychologii či rehabilitaci. Zásadní je pro nás také rozvíjení psychoterapeutických služeb. Když se podívám ještě dál, tak bych byl rád, abychom tyto služby nabízeli i mimo Prahu a ČR, případně rozšířili služby o on-line konzultace a podobně.

Jste odborníky, poraďte tedy, jak si v dnešní uspěchané době zachovat duševní zdraví?
Alexander: Těch různých pouček a rad by byla spousta. Ale já bych řekl, že zásadní je návrat ke klasickým hodnotám a ujasnění si, co je pro každého z nás smysluplným životním cílem. Myslím, že právě nezakotvenost a chybějící hodnotový systém jsou hlavními příčinami větší náchylnosti k psychickým nemocem. Zvláště pak v současné společnosti, která nabízí velmi lákavé, avšak pomíjivé hodnoty.

Autor: pro iDNES.cz

UNEX a.s.
Specialista povrchových úprav (Uničov

UNEX a.s.
Jihomoravský kraj, Zlínský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 20 000 - 24 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.