Po druhé světové válce se Itálie, podobně jako západní Německo nebo Francie, soustředila na obnovu válkou rozvrácené ekonomiky. V padesátých a šedesátých letech se v těchto zemích postupně projevovalo oživení, pro které se vžilo označení hospodářský zázrak (Wirtschaftswunder, Miracolo economico).
Historie financí
Čtěte také: Historie financí: když se petrodolary utrácely ve velkém  |
Ovšem někde nebyl ekonomický vzestup rovnoměrný. Právě mezi italskými regiony se projevovaly výrazné rozdíly. Zatímco dělníci v severoitalské Lombardii nebo Benátsku vydělávali podobně jako jejich britští, francouzští a západoněmečtí kolegové, na jihu Itálie byly platy pětkrát nižší.
Zároveň panovaly velké rozdíly na samotném jihu Itálie, kterému se říkalo Mezzogiorno. Lepší to bylo ve větších městech, například v průmyslovém Bari, Palermu a zejména Neapoli, horší pak na venkově s nízkou výkonností zaostalého zemědělství a relativní přelidněností.
Nízkou životní úroveň podtrhovalo také suché podnebí s nekvalitní a málo úrodnou půdou. Pouze nepatrná část obyvatelstva s většími zemědělskými usedlostmi žila v nadstandardních životních podmínkách.
Peníze daňových poplatníků zneužívala i Cosa nostra
Vzhledem k prohlubujícím se rozdílům se italská vláda chopila možnosti využít zvyšujících se daňových výnosů díky ekonomickému vzestupu severní a střední Itálie. Získané finanční prostředky měly být investovány do rozvoje chudého jihu a v roce 1950 vznikl fond Cassa del Mezzogiorno. Svou koncepcí sice připomínal modernizační snahy fašistické vlády ze třicátých let, jeho tvůrci se však pochopitelně raději odvolávali na úspěšný projekt Úřadu pro správu řeky Tennessee v USA z téže doby.
O autoroviPhDr. Pavel Szobi, Ph.D.
|
Do fondu vláda celkově vložila 1,5 bilionu lir, z čehož dvě třetiny byly soustředěny do průmyslu. Další prostředky sloužily k rozšíření sítě silnic, akvaduktů či elektrifikaci venkova. K znatelnému zlepšení vzdělanosti a zdravotního stavu místního obyvatelstva posloužila také výstavba 1 600 škol a 160 nemocnic.
Prostředky z fondu byly však často zneužívány italskou mafií, zejména organizací Cosa nostra. Jí kontrolované firmy získávaly skrz fond lukrativní stavební zakázky, za což se vládnoucím křesťanským demokratům revanšovaly ovlivňováním volebního chování jižanského obyvatelstva. Celkově byla takto zneužita přibližně třetina veškerých proinvestovaných financí.
Ocelárny se staly katedrálami uprostřed pouště
Také výstavba nových průmyslových kapacit se na modernizaci italského jihu projevila dvousečně. Prokazatelně se sice snížila nezaměstnanost, jenomže budované fabriky se vyznačovaly vysokou míru automatizace bez nutnosti zaměstnávat velké množství dělníků. A tak ke snížení nezaměstnanosti mezi lety 1951 a 1967 přispěla zejména migrace dva a půl milionu obyvatel jihu za prací do rozvinutějších částí severní Itálie nebo do zahraničí, jakož i přezaměstnanost ve veřejné správě a státních podnicích.
Proto se záměr pobízet vzestup celého regionu výstavbou megalomanských oceláren v Tarentu či rafinérií na Sicílii nezdařil. Tyto moderní stavby zůstaly naopak jakýmisi „katedrálami uprostřed pouště“ bez napojení na místní ekonomiku a vlivu na revitalizaci svého okolí. Kromě toho část připravovaných a již částečně proplacených projektů zůstala pouze načrtnuta na papíře, jinde dodnes chátrají nedokončené skelety továrenských hal.
Uvedené přešlapy, případy defraudace a s ní spojená korupce poukazují na chronické problémy státních agentur, které se v různých dobách a v různých zemích periodicky opakují. Ačkoli se fondu Cassa del Mezzogiorno povedlo do svého zrušení v roce 1984 významně zlepšit stav infrastruktury a životní úrovně v jižní Itálii, zůstává varovným příkladem, jak při dobré vůli pomáhat, zlepšovat a modernizovat, dochází ke zneužívání peněz daňových poplatníků.
