Do teplického McDonaldu vchází jeden hladový zákazník za druhým. Nejprve se všichni podívají nahoru na poutače s nabídkou, pak jejich pohled sjede níž. Ještě o něco níž než obvykle. Za pokladnou totiž sedí mladík na invalidním vozíku a čeká na jejich objednávky. Nikoho ze zákazníků to nepřekvapuje a nakloněni přes pult hlásí, co všechno si dají k jídlu a pití. Třiatřicetiletého Jiřího Mařana „štamgasti“ znají, pracuje tu už pět let.
„Nemyslete si, že mu tady nějak ulevujeme, má stejné podmínky jako kterýkoli jiný zaměstnanec. Snad jen, že nemůže pracovat v kuchyni. Vykrývá tedy půl ranní a půl odpolední směny. Je skvělý a všichni v týmu ho mají rádi,“ chválí Jiřího jeho šéfová Simona Jandorová.
Nepřehlédněte |
K ní se hned přidávají další dvě mladé kolegyně: „S Jirkou se pracuje výborně, jakmile má na kase chvilku volno, hned nám všem pomáhá, točí nápoje nebo balí jídlo.“ Jiří se usmívá: „To se dobře poslouchá.“ Horší už je to s jeho vyprávěním o tom, jak dlouho a složitě zaměstnání sháněl.
Jak jste si v dětství představoval své budoucí povolání?
Když mě pustili obvyklí popeláři a kosmonauti, chtěl jsem jít na hotelovou školu. Jenže ve čtrnácti letech jsem skončil na vozíku a všechno bylo jinak.
Jak se to stalo?
Infarkt míchy. Během třiceti minut jsem přestal chodit. Když jsme se z toho doma vzpamatovali, přihlásil jsem se na obchodní akademii tady v Teplicích. Dokončil jsem ji a začal si hledat práci, což právě zde nebylo vůbec jednoduché. (V Ústeckém kraji bývá tradičně nejvyšší nezaměstnanost v republice, podobně jako v regionu Moravskoslezském - pozn. red.)
Protože jste byl na vozíčku?
Já vlastně nevím, nedostal jsem žádnou zpětnou vazbu. Většina zaměstnavatelů na mou žádost o práci ani neodpověděla, natož aby zdůvodnila odmítnutí.
Co jste dělal potom?
Začal jsem dojíždět do Prahy, kde jsem pracoval jako akciový poradce. Telefonoval jsem lidem, kteří vlastnili akcie, a informoval jsem je o situaci na trhu, dával jim doporučení. Za půldruhého měsíce jsem ale zjistil, že to není zaměstnání pro mě. Nejsem typ, který umí přesvědčovat lidi.
O studiu na vysoké škole jste neuvažoval?
Já tam šel, jenže jsem ji kvůli zánětu mozkových blan musel přerušit a už jsem nenaskočil. Stejně by mi to asi nepomohlo.
Takže znovu do práce?
Ano, nastoupil jsem už zase tady v Teplicích jako telefonní operátor, ale vydržel jsem jen týden.
Jak to?
Myslel jsem totiž, že budou klienti volat se svými problémy, které jim pomůžu vyřešit. Ale mým úkolem bylo vytáčet jednoho zákazníka za druhým a vnucovat jim nějaké produkty. Bylo to nepříjemné mně i těm lidem.
Takže jste byl zase bez místa.
Ano, nějaký čas. Pak jsem se jednou stavil s kamarádkami u McDonald’s na jídlo, oslovil mě majitel teplické pobočky a nabídl mi brigádu na McDrive. Konečně pořádná práce, kterou jsem dělal tři roky.
Co vás přimělo ji opustit?
Jako brigádníkovi mi psali málo směn, takže jsem nemohl vydělat tolik, kolik bych chtěl. Našel jsem si tedy místo v bramborárně, což se tvářilo jako chráněná dílna, ale pracovní podmínky tam byly přinejmenším nepříznivé. A tak jsem se po deseti měsících vrátil do McDonald’s, tentokrát však jako zaměstnanec s pevnou smlouvou. To bylo před dvěma lety, od té doby tu střídám McDrive a pokladnu.
Jste spokojený?
Ano, i když si někdy samozřejmě taky zanadávám. Ale je tu skvělý tým, hodně mladých lidí. Nemám tu žádné bariéry, a když potřebuji náhodou něco podat, kolegové mi pomohou, což se jim snažím vracet.
A co zákazníci?
Ti u kasy jsou slušnější než ti v autech, tam mám na uších sluchátko, a tak si dovolí víc. Někteří jsou nevrlí, rozčilí je i otázka, zda si dají ještě něco jiného. Naučil jsem se být sice slušný, ale asertivní. Na mnohé to funguje a zklidní se, nebo se i omluví. Ovšem jeden mě chtěl dokonce zmlátit. Když viděl vozík, stáhl se, tak jsem ho hecoval, proč nedokončí, čím vyhrožoval.
Býváte unavený, když přijdete domů?
Fyzicky ani ne, spíš psychicky. Celý den jsem v kontaktu s lidmi, a jak říkám, ne všichni jsou dobře naložení. Ale naštěstí mám volné víkendy, kdy doma čtu, koukám na filmy.
Máte to z domova do práce daleko?
Šest minut autem. Vzdálenost není problém, to spíš doprava. Výhodou také je, že v okolí restaurace je několik obchodů a supermarket, takže si cestou do práce můžu nakoupit. Večer už to nestíhám, protože pracuji od jedenácti hodin do čtvrt na osm.
Máte možnost profesního růstu?
Spíš ne. Nemám se kam posouvat, protože nikdy nebudu pracovat v kuchyni. Věci jsou tam vysoko, špatně přístupné. Ale mně to nevadí, nejsem ambiciózní typ, spíše tichá povaha, neprosazuji se. Ale jeden pracovní sen mám. Chtěl bych dělat recepčního, ale hodně budov v Teplicích je bariérových.
Kdybyste měl poradit někomu, kdo je na tom podobně a kvůli handicapu marně shání zaměstnání.
Řekl bych mu, aby vydržel. A nepřestával na sobě pracovat.
