Chceme-li se dožít co nejvyššího věku, pak nám úzkostlivá snaha vyvarovat se všech chorob většinou příliš nepomůže. Mnohdy tohoto cíle nedosáhneme ani tím, že se snažíme co nejčastěji navštěvovat lékaře. Hypochondři se totiž nejvyššího věku většinou nedožívají.
Důvod je jednoduchý: medicína sice umožňuje řadě chorob úspěšně čelit, mezinárodní srovnání průměrné délky života však ukazují, že po dosažení určité úrovně průměrného věku již další léčebná péče příliš nepomáhá. O délce života rozhodují méně přímočaré faktory, především životní styl, úroveň vzdělání či schopnost vyhnout se stresu.
Splňte si své sny. Začněte investovat ještě dnes. Poradíme, jak. |
Totéž platí o snaze dosáhnout co nejvyššího osobního štěstí. Osoby, jež o ně plánovitě usilují, například tím, že se snaží o co nejvíce příjemných zážitků, většinou nejšťastnější nebývají. Lepšího výsledku dosahují ti, kteří se upínají na jiné cíle a pocitu štěstí dosahují spíše mimochodem, jako „vedlejšího produktu“ jiných aktivit. Většinou tím, že úspěšně překonávají překážky, na které při jejich provádění narazili.
Úporná snaha o zdolání určitého dlouhodobějšího cíle může jeho dosažení dokonce bránit. Vyjdeme-li například z (jinak správné) představy, že k pocitu štěstí přispívají dobré osobní vztahy, můžeme se rozhodnout, že se o ně budeme všemožně snažit. Když se však budeme snažit příliš – a budeme-li k tomuto cíli přistupovat jen ve snaze cítit se šťastnými – příliš velkého úspěchu nedosáhneme.
Cesty vedou oklikou
Prakticky totéž se vztahuje k cíli vydělat co největší množství peněz. Lidé, kteří si v historii svým podnikáním vydělali nejvíce, většinou nebyli ti, kteří o to nejvíce a přímočaře usilovali. Daleko spíše jim k jejich bohatství pomohla touha vytvořit nový či mimořádný produkt nebo uplatnit svůj specifický talent. Osoby posedlé vidinou peněz dávají většinou přednost rychlejším metodám zbohatnutí, například pyramidovým hrám či obchodování s politickým vlivem. Mohou být při tom finančně úspěšné, většinou však ne tak, jako ti, kteří svého bohatství dosáhli oklikou.
Jan Urban (1953)
 |
Příkladů je řada: Sam Walton, zakladatel největší maloobchodní firmy světa, před lety prohlásil, že své hlavní úsilí věnoval cíli vytvořit nejlepší světový obchodní řetězec; tvorba co největšího osobního bohatství jeho hlavním cílem nikdy nebyla. Henryho Forda menšinoví akcionáři jeho firmy dokonce žalovali, že se snaží zvyšovat mzdy svých zaměstnanců na úkor výplaty dividend, a Warren Buffet, nejúspěšnější investor všech dob, často prohlašuje, že to, co dělá, nedělá pro peníze, ale pro zábavu, kterou mu přináší možnost sledovat vývoj hodnoty jeho aktiv.
Totéž platí i pro organizace. Podniky, které se snaží být velmi ziskové, bývají sice ziskovější než ty, které se o to příliš nesnaží, nepatří však v tomto ohledu ke špičce. Nejvyššího finančního úspěchu dosahují totiž zpravidla ty, které se dlouhodobě zaměřují na jiné cíle: kvalitu či inovace svého produktu a dobré vztahy se zákazníky, zaměstnanci a dalšími partnery.
Silná „zisková orientace“ vede společnosti naopak často spíše k bankrotu. Před deseti lety se to stalo například bance Lehman Brothers, jejíž vizí bylo dosáhnout „co nejlepších výsledků“ pro své vlastníky. Oznámí-li proto společnost svým akcionářům, že jejím cílem je co nejvyšší zisk, měli by její akcionáři být na pozoru.
Proč přímé cesty nefungují
Důvodů, proč příliš přímé cesty nemusí vést k cíli, je několik. Hlavním však je, že dosahování složitých a dlouhodobějších cílů, ať již nadprůměrných zisků, osobního štěstí či vysoké délky vlastního života, zpravidla nelze opřít o jednoduchou strategii.
Cesta, jež k nim vede, bývá totiž nejen složitá, ale mnohdy i neznámá. Obrazně řečeno, může vést nejen neprozkoumaným, ale dokonce proměnlivým terénem, ve kterém nám navíc scházejí informace, nakolik jsme se již ke svému cíli přiblížili. V této situaci může být vhodnější vydat se oklikou.
Podstata nepřímé strategie spočívá v tom, že se soustředíme na činnosti, o kterých víme, že jsme v nich dobří, možná dokonce nejlepší ze všech kolem nás, a které nám přinášejí i možnost seberealizace. Pokud se na ně zaměříme, dosáhneme velmi často i cílů širších, ať již finančních i osobních. Dojdeme k nim však tím, že sledujeme mety, které s nimi příliš nesouvisejí.
Čtěte také |
Vyšší úspěšnost nepřímých cest souvisí většinou i s tím, že dosažení významných a dlouhodobých cílů vyžaduje spolupráci. Snaha jít k nim příliš přímočaře vyznívá pro okolí arogantně, a ke spolupráci nepřispívá. Chceme-li zvýšit ochotu zaměstnanců táhnout s podnikem za jeden provaz, pak nám podniková vize „maximalizovat hodnotu pro akcionáře“ většinou příliš nepomůže.
Důvod, proč přímočará řešení nemusejí fungovat, spočívá i v tom, že na jejich nalezení často příliš tlačíme. Silný „tlak na pilu“ při hledání řešení však jejich kvalitu většinou snižuje. Nejlepší řešení totiž většinou nalezneme tehdy, pokud na svou mysl příliš netlačíme. Často se pak před námi vynoří nečekaně.
Problém některých dlouhodobějších cílů může však spočívat i v jejich podstatě. Některé z nich se totiž zdají být přitažlivé jen zdálky, a z blízka již tak zajímavé nejsou. Snaha o jejich dosažení se nám tak paradoxně může vymstít tím, že jich dosáhneme. S odstupem času pak vzpomínáme spíše na to, jak jsme o ně usilovali, a někdy se přitom divíme, co jsme na nich viděli.
Důležitý předpoklad
Úspěšnost nepřímých cest mířících k dlouhodobějším cílům závisí však na jejich autentičnosti. Tedy na tom, zda osoby, které je sledují, jim skutečně věří.
V opačném případě, se totiž stávají nástrojem, který lidé zpravidla rozpoznají. Jednáme-li například s osobou, pro kterou je „nepřímá cesta“ (spočívající v osobní poctivosti) jen pouhým instrumentem, pak si tato osoba nemůže být příliš jista, že svého cíle dosáhne. Lidé v jejím okolí si totiž nemohou být nikdy zcela jisti, že se právě v jejich případě nerozhodne svůj přístup změnit.
