Ten krámek vypadá tak nenápadně, že jsem ho minula. Na kraji Jesenice, městečka u Prahy, je obchůdek se švýcarskými sýry. Vede ho rodilá Švýcarka Barbara John. Bezvadnou češtinou zákazníkům vypráví o sýrech, když si někdo není jistý výběrem, dává ochutnat.
"V Česku nám chyběly švýcarské sýry, a přitom Češi mají dobré sýry rádi," zdůvodňuje svůj podnikatelský nápad Barbara.
Jak jste se vlastně dostala do Česka?
Přišli jsme sem v roce 1998, manžel je hoteliér, pracoval v hotelu Panorama. Otevíral hotel Four Seasons, dělal i pro další hotely... Žijeme zde už dvanáct let, ale mezitím jsme si na dva roky odskočili do Itálie.
Proč jste se z Itálie vraceli zase sem?
Nechtěla jsem se z Česka stěhovat. V Itálii se mi stýskalo po Praze a kamarádech, které jsme si tu našli. Děti zde zůstaly přihlášené ve škole, paní ředitelka mi nabídla, ať sem jezdíme na rozdílové zkoušky, aby zůstaly ve styku s jazykem. A to jsme dělali. Když jsme odjížděli z Itálie, připadalo nám nejjednodušší se vrátit do Prahy. Ze Švýcarska jsme se odstěhovali v roce 1992, děti se narodily v Portugalsku, kde jsme pracovali. Až v Česku začaly děti chodit do školy, školky, našly si zde kamarády.
Po návratu se zrodil nápad na otevření obchodu se švýcarskými sýry?
Ne, začala jsem pracovat v hotelnictví, dělala jsem od sedmi ráno do deseti večer, měla jsem zkažené Vánoce, do toho tři děti a domácnost. Jednou jsem si řekla, že to nechci, je mi 45 let, chci si užít rodiny. Dala jsem výpověď a přemýšlela, co dál. Češi sýry milují, vidím to, když je zveme k nám - švýcarská sýrová jídla jako raclette, fondue mají vždy úspěch. Když jsem byla bez práce, náhodou jsem narazila na tento obchod a řekla si: teď, nebo nikdy. Otevřeno máme od konce května 2010, zaměstnávám dvě prodavačky. Velmi mi také pomáhá manžel, a to nejen s podnikáním, ale i doma.
Jak to vzali místní?
Jsou rádi, že jsem tady. Že si mohou koupit dobré sýry, aniž by museli do centra. Ráno skoro nikdo nechodí, ale odpoledne a večer máme narváno. Asi mají hlad, když jedou z práce. Spousta lidí chodí pravidelně, máme osobní vztahy, udělala jsem si databázi 500 klientů. Chodí ke mně hlavně místní, přibývá jich, mám i hodně zákazníků-cizinců.
Zajímavá zaměstnáníV rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například se ševcem, spisovatelem, včelařkou nebo kastelánem. |
Jaké máte další plány?
Chtěla bych dodávat do obchodů, hotelů, ale zatím nemám moc čas to rozjet. Dodávám ale sýry na recepce na švýcarské velvyslanectví, pořádám různé akce. Rozvážím lidem sýry po Praze, najezdím hodně kilometrů zadarmo kvůli reklamě. Chci oslovit firmy a nabídnout jim pořádání různých akcí, večírků. Dělám i kurz vaření, ochutnávky sýrů a vín, píšu recepty do místního časopisu.
Jaký je to pocit, rozjet si svůj byznys a dělat si vše po svém?
Úžasný. Jsem sama sobě pánem. Co ovšem neudělám sama, za mě neudělá nikdo jiný. Všichni mě v tom ale podporovali. Tehdy jsem volala jednomu známému sýraři a ptala se ho, jestli mám do toho jít. Řekl mi: Bude tě to bavit, ale nepočítej, že zbohatneš.
Je těžší rozjíždět podnikání v Česku, nebo ve Švýcarsku?
Pro mě osobně to bylo těžší v Česku. Mám ještě trochu problémy s jazykem, nemám tolik zkušeností. Ale mám spoustu přátel, kteří mi s tím pomohli, nebylo to tak strašné.
Mluvíte výborně česky. Jak dlouho vám to trvalo?
Když jsem sem přišla, hovořila jsem pěti jazyky. Učím se je rychle. Sehnala jsem si učitele a ptala se ho, jestli budu za rok hovořit česky. Odpověděl, že ne. Byla jsem z toho strašně smutná. Svačinka, bačkory, sušenky - to byla strašná slova. Nakonec mi trvalo dva tři roky, než jsem mohla na třídní schůzce s paní učitelkou probrat všechny problémy. Další zlom nastal, když jsem začala pracovat v hotelnictví, to je zase jiná čeština. Dodnes mám problémy psát.
Vizitka Barbary JohnMatka tří dětí se narodila ve Švýcarsku nedaleko Curychu. Vystudovala Swiss Hotel Management School v Lausanne. Pracovala v několika velkých hotelech ve Švýcarsku. S manželem a dětmi žila a pracovala v Portugalsku, na Madeiře a na Algarve, zkušenosti sbírali i v Itálii. Od roku 1998 žije s krátkou přestávkou v Česku. Pracovala jako šéfka recepce v pražských hotelech Leonardo a v Jurys do února 2010. V květnu otevřela v Jesenici u Prahy obchod se švýcarskými sýry. |
O jaké sýry mají Češi největší zájem?
O sýry Gruyere, Appenzeller, Emmental - chutnají vám hlavně trochu pikantnější smradlavější, starší sýry. Ty jsou i dražší.
Jak často sýry vozíte?
Našla jsem dodavatele, který má obrovský sortiment a jezdí sem každý týden. Většinou ale stačí, když si objednávám každých 14 dnů. Pak mám dodavatele z kantonu Curych, zastupuje malé sýraře, v tomto případě si organizuji dopravu a vše okolo sama. Vozím také víno, alkohol a další švýcarské speciality.
Když jste si obchod otevřela, musela jste se o sýrech i něco doučit?
Musela. Vždy mě mrzí, když vidím, že někdo něco prodává a neví co. Jela jsem proto do Švýcarska, do vesnice, odkud pocházím, k místnímu sýraři a učila se, jak se o sýry starat, jak je správně nakrájet a zabalit. Čtu si o tom v knihách. Když něco nevím, vždyť ve Švýcarsku existuje 450 druhů sýrů, volám známému sýraři. Musím se ještě hodně naučit. Chci také osobně poznat všechny, jejichž produkty prodávám. Podobně jako se to dělá ve vinotéce. A přemluvit je, aby někdy přijeli a povyprávěli o své práci zákazníkům.
Kolik sýrů měsíčně prodáte?
Asi 300 až 400 kilo, sto kilo týdně. To není špatné. V obchodě mám 50 druhů sýrů, beru tak od deseti sýrařů. Nejlevnější je tilsit zelený z pasterizovaného mléka, nejdražší sýry stojí přes osmdesát korun za 100 g. Snažím se udržet ceny tak, aby si každý mohl dovolit koupit kousek sýra. Dbám, aby sýry byly čerstvé.
Ochutnala jste české sýry?
Hledala jsem, co mně bude chutnat, ale je to těžké. Špatné není blaťácké zlato. Sedmdesát procent švýcarských sýrů se vyrábí z nepasterizovaného mléka. Takové mléko a následně i sýr má jinou chuť, jsou tam ještě všechny bakterie a má své zvláštní aroma. Jenže to zakazuje Evropská unie.
Jak vidíte Čechy a Česko? Přece jen Jesenice má k malebné švýcarské vesnici dost daleko...
Od začátku jsem měla dobrý pocit, že sem patřím, jen se musím doučit jazyk. Bydleli jsme v ulici plné mladých lidí: jedni sousedi s námi mluvili anglicky, druzí italsky a německy. Hned nás vzali mezi sebe, jezdili jsme na kola, běžky. Myslím, že Češi i Švýcaři mají stejnou mentalitu - podobný styl života, tradice… Nejstarší syn se však chce do Švýcarska vrátit.
Ale vy zůstanete v Česku....
Manžel pochází z Wallisu, já z Curychu. Nemáme ve Švýcarsku moc společných přátel, ty jsme si našli až tady. Myslím, že jsme doma tam, kde jsme si našli kamarády. A to je tady.
