Výlučně české firmy jsou dnes ve velkých městech už výjimkou. Všude zapustily kořeny nadnárodní řetězce, které mají centrálu v Evropě nebo v zámoří a „rekrutují“ domácí zaměstnance a manažery. Některé firmy jsou na našem trhu zcela nové, a proto nikoho nepřekvapí, že když nastoupí do takové společnosti, musí okamžitě přijmout kulturu, která ve firmě panuje.
Mnoho firem, které byly původně české, se ovšem dostalo do vlastnictví zahraničních společností po spoustě let, kdy ve firmě existovaly domácí zvyky a standardy. Změny, které management zavádí, jsou pro leckoho obtížně stravitelné. Nejde však jen o vnitřní podnikovou kulturu, v životě firem se projevují změny, ke kterým dochází v celé společnosti.
Mění se náhled na homosexuály (dokonce i tento odborný výraz přestává být politicky korektní a užívá se označení gayové a lesbičky, tedy takové, kterým členové této komunity označují sami sebe), mimořádně citlivé je chování vůči Romům (opět většinová společnost přijala označení, které si přáli sami Romové, navzdory tradičnímu a vžitému „Cikáni“), hendikepovaným (dříve se říkalo „postiženým“), hrozba sexuálního „harašení“ vyvolala změnu chování vůči ženám, ze západní Evropy se blíží i ostražitost vůči znevažování náboženských symbolů islámu.
To, jak společnost respektuje a chrání menšiny, je měřítkem kvality její demokracie. Proto jsou v zahraničních firmách přísnější standardy na zacházení s menšinami než v naší společnosti jako celku. Zjišťování, zda je někdo Žid, považujeme za nepřípustné a skandální, ale donedávna jsme běžně zjišťovali, zda je žena těhotná a kdo je Rom. Dnes je daleko za hranicemi etikety ptát se i na národnost, náboženské vyznání a sexuální orientaci. Manažer musí být obezřetný ve vztahu k menšinám a v žádném případě se nesmí nechat svést příležitostí pronést poznámku, která by prozradila, že příslušníka menšiny považuje za „jiného“ než ostatní.
DŮCHODCI: NABÍZEJÍ ZKUŠENOSTI pozitivní diskriminace škodí
Dokonce i preference nebo pomoc na nevhodném místě se může setkat s odmítavou odezvou. Vůči gayům a lesbičkám se vyvarujeme i toho, že bychom dávali najevo, že o jejich orientaci víme, a to i kdyby se s ní netajili. Na jejich rozhodnutí je, zda budou svou sexuální orientaci deklarovat či nikoliv, ale okolí nemá žádné právo to zjišťovat, konstatovat nebo komentovat. Vystříháme se jakýchkoli pejorativních označení, a to i komunikaci mezi třetími osobami. Zbloudilý (nebo zlomyslně přeposlaný) mail může způsobit manažerovi vážné potíže.
Totéž se týká vztahu k Romům. Už během přijímacího pohovoru si musíme dát pozor na to, abychom nedali najevo, že jedním z kritérií hodnocení uchazeče by mohl být jeho etnický původ. Nepokoušíme se podle vnějších znaků (barva pleti, vlasů, očí) nebo podle jazyka odhadovat, zda jde o Roma nebo Iráčana, podle současných standardů to nejsme my, kdo může určit, zda dotyčný uchazeč je Rom, nebo ne. Rom je jedině ten, kdo se za Roma (sám) prohlásí, ne ten, kdo tak vypadá a mluví.
Na otázku, kolik u nás pracuje Romů, může manažer odpovědět jediné: nevím, my to přece nezjišťujeme. Při odmítnutí pracovního místa musí manažer promyslet formulaci, kterou sdělí uchazeči, mnohem pečlivěji než v případě většinového uchazeče, aby nevzbudil podezření, že se dopouští diskriminace vůči etnické menšině.
Empatie pomůže, lepší je znát
Stále obtížnější bude pro českou společnost, ateistickou i křesťanskou, vycházet s věřícími muslimy, jichž bude ve východní Evropě přirozeně přibývat. Síla jejich víry je pro Evropana, obvykle nábožensky vlažného, nepochopitelná. Vášnivé demonstrace kvůli karikaturám Proroka byly pro Evropu, kde není nic svaté, šok. Souboje o šátky a burky, které dnes svádí Francie a Nizozemsko, budou brzy tématem většiny
evropských zemí. Budeme si muset zvykat na ohleduplnost vůči jinověrcům, stejně jako jsme už teď ohleduplní vůči Romům a gayům.
Konflikt kultur a zvyků v nás někdy vzbuzuje otázku, kdo by se měl přizpůsobit komu – my muslimům, nebo muslimové nám? Naše pravidla etikety jsou jen konvencí, dohodou, která se tradicí a výchovou vžila, ale nemá žádnou vyšší kodifikaci. Zato náboženská přikázání muslimů vycházejí z koránu a za jejich porušení lze očekávat boží trest, proto muslim nemůže některá pravidla porušit, i kdyby chtěl. Muslimové nepodávají ruku ženám a podat jim ruku je zapovězeno. Stejně tak ortodoxní židovka ruku muži nepodá.
V přítomnosti muslima si nemáme přehazovat nohu přes nohu, protože ukázat mu podrážku znamená hrubou urážku. Muslim bere vše důležité, jídlo, dary, peníze, pravou rukou, levá je nečistá. Zesměšňování nebo urážka víry je to nejhorší, co můžeme muslimovi udělat. Muslim nepochopí, že někdo nevěří v boha. Zeptá-li se nás při setkání, jakého jsme náboženství, raději odpovíme, že jsme křesťané (což je do jisté míry pravda), než bychom řekli, že nevěříme v žádného boha. Hluboce bychom v jeho očích klesli. Důležitým pravidlem etikety je empatie – schopnost vcítit se do pocitů a vnímání toho druhého, abychom mu neublížili a našli s ním společnou řeč.
BEZ VIZITKY ANI KROK:Respektujme hostitele
Česká společnost si už pomalu zvyká na zcela jiné chování k ženám, než bylo po desetiletí obvyklé. Znevažování jejich schopností, vtipy na adresu žen, blondýnek zvlášť, nebo nemístnou familiárnost si už dnes žádný manažer nedovolí. V chování vůči ženám se dokonce ve firmách s americkým managementem dostáváme do konfliktu s evropskými pravidly etikety.
Aristokratický původ evropské etikety je stále zřejmý a součástí této tradice, už od rytířských dob, je galantní chování k ženám, což je prvek, který se v Americe neujal a je dokonce demonstrativně odmítán. Americká společnost aristokratické zvyky a tradice odmítla, byla to společnost rovných, kde rozhodovaly schopnosti a peníze, proto tam muži neznají povinnost pomoci ženě s kufrem nebo jí otevřít dveře. V amerických firmách se žena může ohradit, když jí muž dá přednost ve dveřích, když jí chce pomoct s břemenem, když čeká, až žena usedne. Dokonce se doporučuje, aby muž nenastupoval se ženou do výtahu, pokud by tam měli zůstat sami, nebo aby za ní nešel (třeba chodbou) déle, než aby jí to mohlo vadit.
Na rozdíl od muslimského náboženství je americký import společenské rovnosti mezi mužem a ženou také věcí konvence, a proto se nemusíme ostýchat chovat se tak, jak je na domácí půdě obvyklé. Platí, že se přizpůsobujeme hostiteli na jeho domácí půdě, tedy v Americe (nebo na půdě americké firmy) ženám dveře otevírat nemusíme, nebudou-li chtít. V Evropě se silnou tradicí galantního vztahu k ženám ale platí pravidla, která vyrostla z historických tradic tohoto kontinentu a jsou součástí jeho kulturního dědictví.
Tady bychom se neměli ostýchat uplatňovat domácí mravy tak, jak nám je vštípily předchozí generace svou výchovou. Módní novinky by etiketu neměly rozkolísat. Její podstatou je úcta k ostatním, empatie, slušnost a zdvořilost. Vůči menšinám je budeme dodržovat důsledněji, abychom je zbavili obav, že je ohrožena jejich pozice ve většinové společnosti.
