„V řešení daňové otázky hraje roli hned několik faktorů, a sice určení daňového rezidenství a také to, zda má Česká republika s danou zemí sjednanou smlouvu o zamezení dvojího zdanění či nikoliv. Nepodání daňového přiznání v zemi, kde je poplatník daňovým rezidentem, je vážný problém,“ upozorňuje Andrea Kleinová, daňová poradkyně společnosti Crowe Horwath.
V zemích, kde poplatník není daňovým rezidentem, totiž daní jen příjmy, které získal na území daného státu. Oproti tomu v zemi, kde je daňovým rezidentem, musí danit své celosvětové příjmy. “A může nastat i situace, kdy bude poplatník v souladu s lokálními národními legislativami považován za daňového rezidenta ve více zemích,“ říká Andrea Kleinová. Při výjezdu především do zemí mimo Evropu je proto užitečné poradit se s daňovým poradcem a tuto otázku mít předem jasnou.
Podle české legislativy jsou daňovými rezidenty ti, kteří mají v Česku bydliště nebo se zde obvykle zdržují, přesněji pobývají na území České republiky alespoň 183 dní v příslušném kalendářním roce. Skutečné bydliště tedy může být odlišné od bydliště uvedeného v občanském průkazu. „Češi pracující v jiné zemi s příjmy pouze ze zahraničí, kteří v cizině i bydlí, v Česku daň z příjmu neplatí,“ vysvětluje daňová poradkyně Gabriela Ivanco ze společnosti Mazars.
Smlouvy o zamezení dvojího zdanění
S většinou zemí, kam Češi jezdí za prací, má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění. Ta brání tomu, aby byla z některého příjmu zaplacena daň dvakrát. Zdanění v konkrétní situaci tedy závisí především na tom, ve které zemi byla již daň zaplacena a o jaký příjem se jednalo. „V praxi existuje několik způsobů, jak se daň zaplacená v zahraničí zohledňuje: například zápočtem nebo vynětím s výhradou progrese. Zaplacenou daň v zahraničí je ovšem nutné vždy doložit, kupříkladu potvrzením tamního finančního úřadu nebo potvrzením zahraničního zaměstnavatele,“ přibližuje Ivanco.
Institut jednoho pojištění v EU
S prací v cizině je třeba řešit i odvody na sociální a zdravotní pojištění. Pokud pracujete nebo budete pracovat v některé členské zemi EU, platí institut jednoho pojištění.
Čtěte také |
„Člověk tak nemůže být sociálně a zdravotně pojištěn ve více členských zemích Evropské unie. Pro účely povinného pojistného je přitom rozhodující místo výkonu výdělečné činnosti. Při zaměstnání nebo zahájení podnikání v jiné členské zemi EU je nutné postupovat podle národní legislativy v daném státu. Je tedy potřeba splnit oznamovací povinnosti u institucí v ČR i v příslušné zemi,“ upozorňuje Gabriela Ivanco.
Výdělek ve více zemích EU
Někteří lidé jsou současně zaměstnáni nebo podnikají ve více členských zemích EU. „V takovém případě je pro účely povinného pojistného rozhodující bydliště, jestliže se v této zemi vykonává podstatná část činnosti, například alespoň 25 % pracovní doby nebo 25 % příjmu. Přeshraniční pracovníci, tedy zaměstnanci pracující v Německu, Polsku, Slovensku nebo Rakousku, kteří se nejméně jednou týdně vracejí do svého bydliště v Česku, jsou přitom stále pojištěni v Česku,“ vysvětluje Ivanco.
Jak je to s důchodem
Pro přiznání státního důchodu, ať už starobního, nebo invalidního, musí žadatel získat potřebnou dobu pojištění. „Pro přiznání starobního důchodu v ČR musí být nyní získána doba pojištění alespoň v rozsahu 33 let. Bez potřebné doby pojištění nemůže být státní důchod přiznán. V rámci zemí EU přitom platí institut sčítání dob pojištění. Do potřebné doby pojištění se tedy započítává veškerá pojištěná doba ve všech zemích EU,“ poznamenává Gabriela Ivanco. Jak dodává, státní důchod následně vyplácí každá země EU, kde byla vykonávána výdělečná činnost, a to na základě dosažených výdělků a získané době pojištění. Zpravidla se tak dostává poměrný důchod z více zemí EU.
Nároky při práci v třetích zemích
To, jakým způsobem se hodnotí práce v nečlenských zemích EU, závisí na uzavřené smlouvě o sociálním zabezpečení. „S některými zeměmi Česko tuto smlouvu uzavřenou nemá vůbec, práce v takové zemi poté nemá žádný vliv na důchodové nároky v ČR. S ohledem na zdravotní pojištění je možné se při práci v zemi, na kterou se nevztahuje legislativa EU, odhlásit ze systému českého zdravotního pojištění. Podmínkou však je, že se jedná o dlouhodobý pobyt trvající nejméně šest měsíců. Druhou možností je zůstat i v takovém případě v českém systému a být v evidenci příslušné zdravotní pojišťovny jako osoba bez zdanitelných příjmů s povinností platit minimální měsíční platby na zdravotní pojištění, které v roce 2017 činí 1 485 korun,“ upozorňuje daňová poradkyně Gabriela Ivanco.
