Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se jezdí na kolečkách mezi hamburgery a hranolky

aktualizováno 
Jiří Mařan je od 14 let na vozíku. Tu pravou práci pro sebe hledal tak dlouho, až si ho nakonec našla sama. Potkáte ho za pultem restaurace McDonald’s v Teplicích.

Jiří Mařan | foto: Archiv: Jiří Mařan

Do teplického McDonaldu vchází jeden hladový zákazník za druhým. Nejprve se všichni podívají nahoru na poutače s nabídkou, pak jejich pohled sjede níž. Ještě o něco níž než obvykle. Za pokladnou totiž sedí mladík na invalidním vozíku a čeká na jejich objednávky. Nikoho ze zákazníků to nepřekvapuje a nakloněni přes pult hlásí, co všechno si dají k jídlu a pití. Třiatřicetiletého Jiřího Mařana „štamgasti“ znají, pracuje tu už pět let. 

„Nemyslete si, že mu tady nějak ulevujeme, má stejné podmínky jako kterýkoli jiný zaměstnanec. Snad jen, že nemůže pracovat v kuchyni. Vykrývá tedy půl ranní a půl odpolední směny. Je skvělý a všichni v týmu ho mají rádi,“ chválí Jiřího jeho šéfová Simona Jandorová. 

Nepřehlédněte

K ní se hned přidávají další dvě mladé kolegyně: „S Jirkou se pracuje výborně, jakmile má na kase chvilku volno, hned nám všem pomáhá, točí nápoje nebo balí jídlo.“ Jiří se usmívá: „To se dobře poslouchá.“ Horší už je to s jeho vyprávěním o tom, jak dlouho a složitě zaměstnání sháněl.

Jak jste si v dětství představoval své budoucí povolání?
Když mě pustili obvyklí popeláři a kosmonauti, chtěl jsem jít na hotelovou školu. Jenže ve čtrnácti letech jsem skončil na vozíku a všechno bylo jinak.

Jak se to stalo?
Infarkt míchy. Během třiceti minut jsem přestal chodit. Když jsme se z toho doma vzpamatovali, přihlásil jsem se na obchodní akademii tady v Teplicích. Dokončil jsem ji a začal si hledat práci, což právě zde nebylo vůbec jednoduché. (V Ústeckém kraji bývá tradičně nejvyšší nezaměstnanost v republice, podobně jako v regionu Moravskoslezském - pozn. red.)

Protože jste byl na vozíčku?
Já vlastně nevím, nedostal jsem žádnou zpětnou vazbu. Většina zaměstnavatelů na mou žádost o práci ani neodpověděla, natož aby zdůvodnila odmítnutí.

Co jste dělal potom?
Začal jsem dojíždět do Prahy, kde jsem pracoval jako akciový poradce. Telefonoval jsem lidem, kteří vlastnili akcie, a informoval jsem je o situaci na trhu, dával jim doporučení. Za půldruhého měsíce jsem ale zjistil, že to není zaměstnání pro mě. Nejsem typ, který umí přesvědčovat lidi.

O studiu na vysoké škole jste neuvažoval?
Já tam šel, jenže jsem ji kvůli zánětu mozkových blan musel přerušit a už jsem nenaskočil. Stejně by mi to asi nepomohlo.

Takže znovu do práce?
Ano, nastoupil jsem už zase tady v Teplicích jako telefonní operátor, ale vydržel jsem jen týden.

Jak to?
Myslel jsem totiž, že budou klienti volat se svými problémy, které jim pomůžu vyřešit. Ale mým úkolem bylo vytáčet jednoho zákazníka za druhým a vnucovat jim nějaké produkty. Bylo to nepříjemné mně i těm lidem.

Takže jste byl zase bez místa.
Ano, nějaký čas. Pak jsem se jednou stavil s kamarádkami u McDonald’s na jídlo, oslovil mě majitel teplické pobočky a nabídl mi brigádu na McDrive. Konečně pořádná práce, kterou jsem dělal tři roky.

Co vás přimělo ji opustit?
Jako brigádníkovi mi psali málo směn, takže jsem nemohl vydělat tolik, kolik bych chtěl. Našel jsem si tedy místo v bramborárně, což se tvářilo jako chráněná dílna, ale pracovní podmínky tam byly přinejmenším nepříznivé. A tak jsem se po deseti měsících vrátil do McDonald’s, tentokrát však jako zaměstnanec s pevnou smlouvou. To bylo před dvěma lety, od té doby tu střídám McDrive a pokladnu.

Jste spokojený?
Ano, i když si někdy samozřejmě taky zanadávám. Ale je tu skvělý tým, hodně mladých lidí. Nemám tu žádné bariéry, a když potřebuji náhodou něco podat, kolegové mi pomohou, což se jim snažím vracet.

A co zákazníci?
Ti u kasy jsou slušnější než ti v autech, tam mám na uších sluchátko, a tak si dovolí víc. Někteří jsou nevrlí, rozčilí je i otázka, zda si dají ještě něco jiného. Naučil jsem se být sice slušný, ale asertivní. Na mnohé to funguje a zklidní se, nebo se i omluví. Ovšem jeden mě chtěl dokonce zmlátit. Když viděl vozík, stáhl se, tak jsem ho hecoval, proč nedokončí, čím vyhrožoval.

Býváte unavený, když přijdete domů?
Fyzicky ani ne, spíš psychicky. Celý den jsem v kontaktu s lidmi, a jak říkám, ne všichni jsou dobře naložení. Ale naštěstí mám volné víkendy, kdy doma čtu, koukám na filmy.

Máte to z domova do práce daleko?
Šest minut autem. Vzdálenost není problém, to spíš doprava. Výhodou také je, že v okolí restaurace je několik obchodů a supermarket, takže si cestou do práce můžu nakoupit. Večer už to nestíhám, protože pracuji od jedenácti hodin do čtvrt na osm.

Máte možnost profesního růstu?
Spíš ne. Nemám se kam posouvat, protože nikdy nebudu pracovat v kuchyni. Věci jsou tam vysoko, špatně přístupné. Ale mně to nevadí, nejsem ambiciózní typ, spíše tichá povaha, neprosazuji se. Ale jeden pracovní sen mám. Chtěl bych dělat recepčního, ale hodně budov v Teplicích je bariérových.

Kdybyste měl poradit někomu, kdo je na tom podobně a kvůli handicapu marně shání zaměstnání.
Řekl bych mu, aby vydržel. A nepřestával na sobě pracovat.

Autor:


Nejčtenější

KOMENTÁŘ: Uplynulo deset let od krize, připravme se na tu příští

Václav Pech, investiční analytik společnosti Broker Trust

Každá krize přináší finanční pády i nové investiční příležitosti. Krize před deseti lety, která vyvrcholila pádem banky...

Rozpoutá nová regulace národní banky od října hypoteční šílenství?

Ilustrační snímek

Česká národní banka zaznamenala nárůst objemu poskytnutých hypotečních úvěrů. Za mírným růstem stojí zřejmě i takzvané...



Ekonomka Lipovská: Délku pracovní doby a výši mezd by měl určit trh

Hana Lipovská je autorkou knihy „Kdo chce naše peníze? - Ekonomie bez politické...

Průměrná mzda v Česku roste, ve 2. čtvrtletí se vyhoupla na 31 851 korun. Platy ve veřejném sektoru však stoupají...

Planeta nám za méně vyhozených bot poděkuje, zamítl prodejce reklamaci

Ilustrační snímek

Nové boty se mu začaly párat už po třech měsících, reklamaci však prodávající neuznal. Možná má nějakou anomálii prstů...

Krize na trhu práce z nás dělá lepší zaměstnavatele, říká manažerka GSK

Pavla Bučilová

Farmaceutická firma GSK se v Česku chlubí několika oceněními. Je odpovědnou firmou, loňským zaměstnavatelem roku a...

Další z rubriky

Najít práci pro šedesátníka je stále problém. I když pomáhá ekonomice

Ilustrační snímek

Jak umí země využívat ekonomický potenciál starších pracovníků? To zjišťovala studie Golden Age Index poradenské...

Víte, kolik let máte odpracováno? Pátrání se vyplatí kvůli důchodu

Ilustrační snímek

Pracovali jste pár let načerno? Už si nepamatujete, kde vás zaměstnali těsně po škole? Nechte si spočítat, kolik let...

Jak být dobrým šéfem? Přiznávám, že jsem jen člověk, říká manažerka

Diana Rádl Rogerová

Jsou šéfové a pak ti druzí, co strhnou kolegy tak, že se do projektů pouštějí po hlavě a srdcem. Jedním z těch druhých...

Nejsou lidi: Za kopečky stále utíká tolik lidí, jako za dob komunismu

Nejsou lidi: Za kopečky stále utíká tolik lidí, jako za dob komunismu

Kurzy.cz Míra nezaměstnanosti je na historickém minimu a sehnat lidi je pro firmy velký problém. Vše ještě zhoršují u některých ...



Najdete na iDNES.cz