Překážkami, které správnému myšlení brání, jsou určité zvyklosti. Pokud se jich zbavíme, staneme se nejen chytřejší, ale velmi pravděpodobně si toho všimnou i ostatní. Jako chytřejší budeme proto vypadat. Pomoci nám k tomu může, budeme-li se držet se sedmi pravidel.
1. Nedělejme nesprávné předpoklady
Nesprávné předpoklady, které správnému uvažování brání, jsou plodem lenivého myšlení.
Čtěte také |
Projevují se tím, že nečekáme, až získáme všechny informace, které ke správnému uvažování potřebujeme. Závěry učiníme hned, i když veškeré potřebné informace nemáme.
Příkladem je pokladní, která na poznámku zákazníka „Myslím, že jste se dopustila chyby“ reaguje slovy: „Teď už nemohu nic dělat, měl jste si peníze spočítat hned.“ Zkrátka, nečeká na to, až se od zákazníka dozví celou informaci. Vůbec ji tak nenapadne, že se mohla zmýlit i ve svůj neprospěch. Ale zákazník ji na to chtěl upozornit.
Chceme-li proto učinit závěr, měli bychom se nejdříve přesvědčit, že máme k dispozici skutečně všechny informace, nebo že se jejich získání dokonce nebráníme.
2. Dívejme se na věci i z jiných stránek
Názory, které slyšíme od jiných, nemusejí vždy odrážet jen jejich osobní zájmy či subjektivní stanoviska. Mohou zahrnovat i pohledy svou povahou cenné.
Vyjádřeno jinak: pokud se nechceme ve svém uvažování dopouštět chyb, neměli bychom se snažit chápat svůj pohled na věc jako jediný možný. Věci nejsou vždy tím, čím se na prvý pohled zdají, a chceme-li se dostat k jejich jádru a správně se rozhodnout, neměli bychom se bránit pohledům jiným.
3. Dejme slovo těm, kteří věc znají z vlastní zkušenosti
Opačný zvyk bránící správnému uvažování se dotýká především těch, kteří o určitých věcech rozhodují, aniž by je sami vykonávali, například manažerů.
Rozhodovat o něčem a vykonávat to je součástí jednoho a téhož procesu. Když něco vykonáváme, můžeme získat nové informace a postřehy, které mohou vést ke změně postupu i správnému rozhodování.
Rozhodujeme-li proto o určité věci, neměli bychom bránit tomu, aby se daného rozhodování účastnili i ti, kteří tuto věc vykonávají.
4. Nepropadejme setrvačnému uvažování
K nesprávnému myšlení vede často i sklon uvažovat setrvačně, tedy stejně, jak jsme uvažovali v minulosti. Pokud jsme však v minulosti určitý problém vyřešili, neznamená to, že jej stejnými způsobem vyřešíme i v budoucnu. Vyjádřeno jinak, pokud jsme před časem na určitém místě nalezli poklad, nemusí to nutně znamenat, že ho tam najdeme i příště.
Podobnou chybou je i sklon domnívat se, že pokud se určité věci udály určitým způsobem v minulosti, budou se stejným způsobem odehrávat i v budoucnu. I tento zvyk je jen sklonem své uvažování zjednodušovat, a to i za cenu jeho nesprávných výsledků.
5. Uvažujme (v určitých ohledech) jako děti
Výzkumy ukázaly, že počty tzv. synapsí čili nervových spojení v mozku, které podmiňují schopnost správně uvažovat, jsou u malého dítěte větší než u průměrného dospělého. Svou roli pochopitelně hraje stárnutí. Důvodem je však i to, že uvažování dítěte není spoutáno sklonem posuzovat věci tak, aby zapadaly do určitých již vytvořených schémat, tedy odpovídaly určitým již vytvořeným názorům.
Jestliže jsme schopni vnímat a přijímat i okolnosti, které do našich již vytvořených myšlenkových schémat nezapadají, můžeme stárnutí svého mozku zpomalit nebo dokonce pozastavit. Předpokladem je nebránit se novým podnětům a zkušenostem a neztrácet zaujetí pro nové věci. Tedy uvažovat v určitém ohledu jako dítě.
6. Zaměřme se na celek i na detaily
Řada úvah či rozhodnutí selhává především na tom, že pomíjejí určité podrobnosti, které se později ukážou být pro úspěch podstatné. Platí však i to, že z podrobností si většinou nelze uskutečnit správný obraz o celku. Známý je starý příběh o tom, jak tři slepí zkoumají slona, každý z nich se dotýká jeho jiné části, a každý tak dospěje i k jinému názoru, o jaké zvíře se jedná.
Uvažujeme-li proto o určitém problému a sledujeme při tom řadu jeho dílčích aspektů, neměli bychom ztrácet ze zřetele pohled na věc jeho celek. Pomůže nám to vidět jednotlivé části ve správném kontextu.
7. Neuvažujme tak, jak se to od nás očekává
Jednou z nejvážnějších „poruch“ bránících správnému myšlení je sklon uvažovat jako ostatní, případně tak, jak se domníváme, že se to od nás očekává.
Jan Urban (1953)
 |
Jde o situaci, kterou zachytil Hans Christian Andersen ve své známé pohádce Císařovy nové šaty. Všichni, až na malého chlapce, propadli v jisté zemi kolektivnímu vymývání mozků. Nechali si namluvit, že císař má na sobě vzácný a drahý kostým. Neviděli či nebyli schopni připustit, že je ve skutečnosti nahý.
Sklonu uvažovat tímto způsobem přitom nepropadají jen jednotlivci nebo skupiny, ale občas i celé podnikové organizace. Ke své vlastní škodě dávají totiž svým členům často přímo či nepřímo najevo, jak by měli uvažovat. Důsledkem je, že brání inovacím. Často jde o organizace, které samostatnému uvažování svých příslušníků všemožně brání, například tím, že téměř jakoukoli aktivitu hodnotí pozitivněji než kritické myšlení.
Nechceme-li proto o svou schopnost uvažovat správně přijít, neměli bychom propadat zvyku nechat si to, jak máme uvažovat, říkat od ostatních.
Shrneme-li to, máme všichni, nebo alespoň většina z nás, od přírody schopnost jasně uvažovat. Jde o schopnost, která je součástí lidské výbavy. Náš problém však často spočívá v tom, že své přirozené schopnosti uvažovat různým způsobem bráníme, nebo ji dokonce blokujeme. Ve svém uvažování se tak dopouštíme chyb, které nám zbytečně škodí.
Zbavíme-li se sklonu propadat nesprávným předpokladům, činit příliš rychlé závěry a přebírat mechanicky názory druhých, podržíme-li si otevřenost vůči jiným pohledům, schopnost vidět celek i detaily a často i zaujetí pro nové, jež provází uvažování dětí, svou schopnost správného uvažování si podržíme. A to často i přes narůstající léta.
